O Lobkovické kapele a Jánu Josefovi Röslerovi

Soukromá premiéra Beethovenovy symfonie „Eroica“ v létě roku 1804 v Čechách na zámku Jezeří byla nevídanou událostí. Symfonie č. 3 Es Dur, op. 55 zvaná se stala jedním z nejznámějších děl Ludwiga van Beethovena a jedním z nejdiskutovanějších a nejoblíbenějších děl hudební historie vůbec.

„Věřím, že se muselo zachvět nebe i země při tomto provedení“. „Je v ní více než v Haydnovi a Mozartovi – tímto dosáhla hudba neslýchaných výšin“. Takováto svědectví provázela první provedení tohoto díla. Nezaznělo poprvé ani ve Vídni, ani v Londýně, ani v Paříži - nejvýznamnějších hudebních centrech tehdejší doby, ale v Čechách, které se po Bílé hoře a popravě 24 českých pánů staly provinciální, kulturně druhořadou součástí Habsburské monarchie.

Jak je to možné a co této slavné premiéře předcházelo – o tom pojednává cyklus koncertů probíhajících letos v srpnu na zámku Jezeří. Chtěli bychom zde vyprávět příběh Lobkovické kapely a obzvláště připomenout jednoho z jejích kapelníků – Jána Josefa Röslera, který zemřel přesně přes 200 lety.

Iniciátorem těchto událostí, které psaly naše hudební dějiny, byl muž obdařený talentem, inteligencí, vzděláním, ale i bohatstvím, člověk, který miloval umění a sám byl založením bohém, princ, který si oblíbil zámek Jezeří v severních Čechách natolik, že z něj později udělal své hlavní sídlo. Byl to člověk, kterému nebyl lhostejný osud českých zemí a jmenoval se František Maxmilian Lobkowicz.

V roce 1786 je sedmému princi lobkovickému Františku Maxmiliánovi udělen titul také roudnického vévody. Posléze přebírá plnou odpovědnost za správu majetku, který zahrnoval zámky v Praze, Vídni, Roudnici, Neustadtu a na Jezeří. Češi mají v té době v Evropě pověst hudebního národa. Výrazy jako „Bohemus“ nebo “Il boëmo“ neoznačovaly jen původ skladatelů, ale i jejich dobrou kvalifikaci v oboru. Charles Burney ve svém hudebním cestopise dokonce píše o Čechách jako o „Hudebním království“, Christian Friedrich Daniel Schubart zase jako o nejmuzikálnější provincii celého tehdejšího německy mluvícího území. Tyto představy o českém království jako o „zemi hudby“ se však nevztahují na hudební produkci na našem území. Ani Burney ani Schubart nezmiňují jediného českého skladatele působícího v Čechách. Mluví o skvěle vyškolených muzikantech a všeobecné oblibě hudby. Burney například píše o tom, že k povolání učitele nejen ve městech, ale i v každé vesnici patřilo i hraní na varhany a pozice kantora. Děti se učily vedle psaní, čtení také hře hned na několik nástrojů. Z Čech tedy pocházelo vzhledem k počtu obyvatel neobvyklé množství výborných hudebníků, pro které zde však nebylo uplatnění. Odcházeli tedy do všech možných končin a mnozí z nich si vydobyli slávu a uznání a napsali úchvatné skladby.
Co se tedy stalo, že v roce 1804 najednou zaznívá v Čechách premiéra jednoho z neprogresivnějších děl své doby?

Rod Lobkowiczů je jedním z nejstarších českých šlechtických rodů a zmínky o jeho existenci sahají do 14. století. Z tohoto rodu vzešla řada významných politiků, diplomatů, poradců, ale mohou se pyšnit i vynikajícím spisovatelem a básníkem Bohuslavem Hasištejnským. Do světových dějin se však zapsal nejvýznamnější měrou kníže František Maxmilián Lobkowitz – muž velkého rozhledu a vzdělání, aktivní v politice a umění.
Jeho jméno je spojováno s podporou Ludwiga van Beethovena, ale i s významnými vlasteneckými počiny: například aktivní angažmá v Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, z jejíhož popudu byla založena např. konzervatoř. Je zajímavé, že z mnoha skvělých činů představitelů tohoto mocného rodu, právě na mecenášství a nasazení pro umění Františka Maxmiliána historie nezapomněla. A jistě ještě zajímavější je, uvědomit si tento fakt možná právě v dnešní době, kdy kultura je v našich zemích zapomenutou popelkou.

Umění bylo vždy únikem z banality, i lidského pachtění, světem nádherným hledajícím absolutní krásu a pro průměrnost v něm nebylo místa. To si uvědomoval i František Maxmilián Lobkowitz a jakožto ředitel Vídeňských divadel měl skvělý přehled o evropském hudebním dění, osobně se znal s elitou tehdejších vzdělanců a umělců. Krom toho byl sám vynikající hudebník: Hrál na housle, violoncello a zpíval. Při provedení Haydnova stvoření na zámku Jezeří zpíval osobně roli archanděla Rafaela, což není nijak snadný part, jak by vám potvrdil každý sólista, který měl tu čest ho zpívat.
Kulturní temno, které naše země zachvátilo po Bílé hoře, skutečně není jen Jiráskovou básnickou licencí, ale stav, který si můžete potvrdit v našich knihovnách při hledání původních skladeb z této doby. Rok 1620 je zde skutečně velkým předělem, a přestože i nadále z Čech pocházeli skvělí muzikanti, uplatnění museli hledat především v cizině.

František Maxmilián chtěl tuto situaci změnit a to se mu podařilo – na dlouhá léta tak vývoj hudebního umění ovlivnil. Jedním z klíčových počinů bylo založení Lobkovické kapely. Platit si vlastní orchestr byl i pro bohaté šlechtice velký luxus – mohli si ho dovolit např. mocní Esterhazyové, ale řada významných dvorů měla např. pouze stálý kvartet a k němu najímala na jednotlivá představení další muzikanty. Tak tomu bylo i u Františka Maxmiliána Lobkowicze. Pro svoji stálou kapelu angažoval v 90. letech 18. století muže nanejvýš povolaného - houslistu skladatele, který si už ve Vídni vydobyl skvělou pověst - Antonína Vranického.

Vedle Vranického tvořili jádro Lobkovické kapely ještě houslista Antonín Schreiber, violista Antonín Siegel a neskutečný cellový virtuoz a skladatel Antonín Kraft se svým synem Mikulášem. Antonín Kraft původně působil také pod Haydnovou taktovkou ve službách knížete Esterházyho a je pro něj napsána řada Haydnových i Beethovených cellových koncertů. Smyčcový soubor později doplňovalo septeto dechové hudby a příležitostně byli angažováni hudebníci z řad lobkovického služebnictva, jejich úředníků, učitelů a občanů. To neznamená, že by se Lobkovická kapela spokojovala s horší úrovní, ale potvrzuje to spíše svědectví Charlese Burneyho o skvělém hudebním vzdělání v nejširších vrstvách obyvatel. Pro Franze Maxmiliána, který byl od roku1809 členem Divadelní provozovatelské společnosti, která spravovala vídeňská dvorní divadla, a později dokonce jejím ředitelem, nebyl problém zvát k hudebním produkcím na Jezeří i přední umělce evropského formátu. Členem kapely byl také např. italský barytonista Luigi Bassi, první protagonista Dona Giovanniho, nebo bratr Ludwiga van Beethovena Karel

Hraběnka Ludovika Thürheimová píše ve svých pamětech o životě na Jezeří:
„Z této doby (1805) pocházejí zápisky v mém deníku o operách knížete Lobkovitze, které sám často komponoval a ve kterých též hrál aktivní úlohu, navzdor tomu, že chodil o berlích. Tento kníže byl dobrosrdečným dítětem a největším hudebním bláznem, jaký kdy žil. Od rána do večera se věnoval hudbě a promrhal značné jmění, aby si mohl ve městě (Vídni) a na svých panstvích vydržovat vynikající hudebníky a zpěváky. Na zámku Jezeří si hudebníci podávali dveře a neustále se tam hodovalo a ještě dnes (v polovině 19. století) vypráví se o jeho velkolepých slavnostech.“

Toto „dobrosrdečné dítě“ mělo ve svých 20 letech tak jasný postřeh, rozhled a úsudek, že rozpoznalo jednoho z nejvýznamnějších mužů své doby Ludwiga van Beethovena. Od roku 1809 mu dokonce s dalšími dvěma šlechtici poskytoval roční důchod, který podstatně podpořil Beethovena v soustředěné tvůrčí činnosti. Slova hraběnky řečené “Lulu“ musíme brát s rezervou, protože kdyby se od rána do večera věnoval hudbě, těžko by stihl být ještě ředitelem divadel ve Vídni, vést hudební vydavatelství, řídit Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách, být členem Soukromé společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze a být předsedou vídeňské Společnosti přátel hudby. A nezapomínejme na čilou korespondenci s řadou básníků, skladatelů, herců a zpěváků, mezi nimiž figurovali např. Johannn Wolfgang Goethe nebo Antonio Salieri. Na zámek Jezeří zval také četné významné představitele politického a kulturního života k lovům, hostinám, plesům, koncertům a představením, ale i ke strategickým poradám.Právě díky jeho vytříbenému vkusu, podnikavosti a hlavně vášni pro umění mohla zaznět Eroica poprvé na zámku Jezeří. Jak známo, Beethoven původně zamýšlel věnovat tuto symfonii Napoleonovi. Jeho nadšení pro ideály francouzské revoluce – svobodu, rovnost a bratrství - bylo všeobecně známé. Beethoven se dokonce chystal přesídlit do Paříže a takováto revoluční symfonie věnovaná Napoleonovi by jistě byla důstojným entréem a klíčem, který by otvíral mnohá dveře. Jeho přítel a sám výborný skladatel Ferdinand Ries byl ten, který Beethoveni sdělil novinu o tom, že se Napoleon prohlásil císařem.“ Beethoven se rozzuřil a zvolal: Tak ani on není nic víc než obyčejný smrtelník. Bude pošlapávat lidská práva, jen aby uspokojil své osobní ambice, bude si myslet, že je nadřazený ostatním lidem, stane se tyranem“. Po té roztrhal úvodní stránku symfonie, již nadepsanou „Buonaparte“ a hodil ji na zem. Později symfonie dostala název „Eroica“ a její název upomíná tedy spíše na „Danzu Eroicu“ z Beethovenova baletu Prometheus a obecně na heroické vzepětí člověka k jeho největším ideálům. Beethoven ji věnoval Františku Maxmiliánovi a svou roli zde sehrála nepochybně i štědrá finanční odměna, kterou mu princ za půlroční výhradní práva na toto dílo nabídl. Díky provedení u Františka Maxmiliána mohl Beethoven věnovat i maximální péči a čas jejímu nastudování s Lobkovickou kapelou, což byl i pro Beethovena luxus. Těchto zkoušek se účastnil i jeho přítel Ferdinand Ries. „Beethoven má v symfonii pěkně zlomyslný špek pro hornistu“, napsal ve svých biografických poznámkách o Beethovenovi. „Očekávaný nástup tématu totiž naznačí lesní roh o chvíli dřív, než s ním přijdou housle. Pro člověka neznalého partitury to zní, jakoby hornista špatně počítal a nastoupil příliš brzo“. Dlužno říci, že pro hráče lesního rohu jsou takové situace noční můrou, protože nezřídka přicházejí s velmi dobře slyšitelnou melodií po nekonečných pauzách a stačí jen malá nepozornost a ostuda je hotová. Ries tedy dál píše: „První zkouška probíhala katastrofálně, ale kupodivu právě hornista nastoupil správně. Stál jsem vedle Beethovena, a protože jsem myslel, že hornista udělal chybu, povídám: To je ale pitomec, ten hornista. Neumí počítat nebo co?“. Domnívám se, že nechybělo mnoho a Beethoven mi jednu vrazil. Nemohl mi to dlouho odpustit.“

Bratři Vraničtí

Nejslavnějším lobkovickým kapelníkem byl Antonín Vranický, skvělý houslista, dirigent a skladatel. Právě věhlas skvělého houslisty i pokrokového učitele, který si vydobyl ve Vídni, předcházel osudovému setkání, které se uskutečnilo roku 1890. Tehdy ho totiž angažoval teprve 18letý František Maxmilián Lobkowitz jako svého učitele hry na housle. Tento vztah vyústil ve vřelé celoživotní přátelství. Vranický byl vzápětí povolán i do Lobkovické kapely a roku 1794 byl jmenován jejím kapelníkem. Když princ o sedm let později zdědil plnou odpovědnost za lobkovický majetek a jal se naplno uskutečňovat své sny, dal Vranickému víceméně volnou ruku ve formování tohoto souboru. Lobkovická kapela hrála v zimě každou středu v lobkovickém paláci ve Vídni, v létě pak jádro kapely přesídlilo do zámku v Roudnici nad Labem a na Jezeří, hudební večírky se také pořádaly v pražském lobkovickém paláci. Smyčcové kvinteto zde bylo doplněno domácími talenty a k jednotlivým příležitostem byli zváni věhlasní sólisté, které mohl František Maxmilián díky svým mezinárodním stykům jakožto ředitel Vídeňských divadel lehko angažovat.

O hudebním životě v lobkovickém paláci ve Vídni máme řadu dobových svědectví. Karl Kobald napsal: „Jedním z proslulých hudebních míst staré Vídně byl dům velkého ctitele divadla a hudby, knížete Lobkowitze, který si vydržoval vlastní domácí orchestr a zaměstnával hudebníky, zpěváky a herce.“ O lobkovickém paláci ve Vídni také nadšeně referuje německý skladatel a spisovatel Johann Friedrich Reichardt. Nazývá ho „pravým sídlem a akademií hudby“. Ve svých „Důvěrných listech“ se zmiňuje také o Františku Maxmiliánovi, který se hudebních produkcí aktivně účastnil a „svým silným, plným basem“ zpíval „zcela po italském způsobu“. Podrobně vykresluje jeho roli v opeře dalšího slavného kapelníka lobkovické kapely Ferdinanda Paera. V jeho opeře „Camilla“ si kníže zahrál roli zámeckého správce a podle Reichardtových slov prý „ velmi dobře a se značným humorem, bez ohledu na svoji dlouhou berli“. O hudební úrovni a prestiži představení uváděných lobkovickou kapelou si můžeme udělat představu i podle publika, které je navštěvovalo. Podle Reichardtových slov se tak například jedné premiéry, konané 3. března 1809 v knížecím zámku, účastnili “arcivévodové, vysoká šlechta, nejlepší vídeňští znalci a hudebníci všech stavů, včetně všech zdejších kapelníků. Mezi posluchači byli Salieri, Beethoven, Weigl, Clementi, Koželuh, Jírovec, Umlauf, Ries a téměř všichni kapelníci a skladatelé, kteří tu pobývají“.

Vranický tak formoval kapelu nejen svými skvělými hráčskými schopnostmi, ale zajišťoval pro ni také repertoár. Kromě svých vlastních kompozic na lobkovických hudebních představeních vedl také nastudování řady významných premiér. Velký respekt choval k Vranickému jeho učitel skladby Joseph Haydn. Dokladem může být například Haydnův dopis z roku 1801, kde reaguje na Vranického úpravu jeho oratoria „Stvoření“ pro komorní obsazení. Svému blízkému příteli Griesingerovi se v něm svěřuje: „Co se však týká úpravy Ročních období pro kvartet nebo kvintet, hodlám dát přednost Vranickému od knížete Lobkovice, neboť jsem velmi spokojen s jeho dobrou úpravou Stvoření“.

V souvislosti s Haydnovým Stvořením, které je věnováno Františku Maxmiliánu Lobkowitzovi, je třeba zmínit se o Antonínovu starším bratru - Pavlovi Vranickém. Tento neméně významný skladatel a houslista svému o pět let mladšímu bratrovi v mnohém prošlapával cestu a byl mu také prvním učitelem houslí. Oba chodili do školy nejprve v premonstrátském klášteře v Nové Říši na Moravě, kde obdrželi skvělé základy hudebního vzdělání. Poté se jejich cesty na čas rozdělily, Pavel studoval teologii v Olomouci a Antonín práva a filosofii v Brně. Pavel pak získal místo sbormistra v teologickém semináři ve Vídni, kam ho zanedlouho následoval i bratr Antonín. Pavel Vranický se brzy stal prominentní osobností vídeňského hudebního života. Haydn i Beethoven ho preferovali jako dirigenta svých děl a na jejich výslovné přání vedl Pavel Vranický např. nastudování premiéry Beethovenovy 1. symfonie nebo Haydnova Stvoření. Jeho zpěvohra „Oberon“ nepochybně inspirovala i jeho dva přátele ze zednářské lože „U korunované naděje“Emanuela Schikanedera a Wolfganga Amadea Mozarta k napsání „Kouzelné flétny“.

O provázanosti hudebníků působících ve Vídni nalézáme zajímavou zmínku i v pamětech známého hudebního pedagoga a skladatele Karla Černého. Vzpomíná v nich na svou první návštěvu u tehdy ještě poměrně neznámého Beethovena: „Bylo mně přibližně 10 let, když mne Krumpholz uvedl k Beethovenovi. Jak jsem se těšil a současně bál onoho dne, kdy jsem měl spatřit obdivovaného mistra! Ještě nyní mám ten okamžik v živé paměti.
Jednoho dne jsme šli já, můj otec a Krumpholz z Leopoldstadtu do města, do ulice zv. Tiefe Graben, stoupali jsme jako na věž do 5. nebo 6. poschodí, kde nás ohlásil dosti nečistě vyhlížející sluha u Beethovena, a pak vpustil. Velmi zpustle vypadající místnost, všude rozházeny papíry a šatstvo, několik kufrů, holé stěny, sotva židle mimo jediné rozviklané stojící u Walterova piana (tenkrát nejlepšího), a v tomto pokoji společnost asi 6 nebo 8 osob, mezi nimi oba bratři Vraničtí, Süssmayer, Schuppanzigh a jeden z Beethovenových bratrů. Beethoven měl na sobě temně šedou řasnatou kazajku a podobné kalhoty, takže mne ihned upamatoval na obraz Campeho Robinsona Crusoe, o němž jsem právě tenkrát četl. Vlasy černé jako smůla (přistřiženy á la Titus) ježily se huňatě kolem jeho hlavy. Po několik dní neoholená brada zatemňovala ještě více spodní část tak jako tak brunátného obličeje. Také jsem ihned zpozoroval, s rychlostí, jež je dětem obvyklá, že měl v uších bavlnku, která se zdála být napuštěna nějakou žlutou tekutinou.“

Pavla Vranického si vážil nejen Ludwig van Beethoven a Joseph Haydn, ale přání „spolupracovat s mužem tak dovedným“ projevil i sám Goethe. Skladby Pavla Vranického patřily k hlavním repertoárovým dílům Lobkovické kapely.

Roku 1811 provdával kníže František Maxmilián svou dceru Gabrielu a uspořádal pro ni na roudnickém zámku slavnost, která svou velkolepostí neměla v lobkovických dějinách obdoby.
Účastnila se ho samozřejmě i Lobkovická kapela i s knížecí harmonií, tentokrát však podstatně rozšířená o zvučná jména německých hudebníků, italských pěvců, ale i hudebníků z okolí. O této události existují dosti podrobné záznamy, a tak se například dovídáme, že u pultu prvních houslí seděl proslulý houslový virtuos, o kterém se s největší úctou zmiňuje i Nicoló Paganini, Josef Mayseder z Vídně, po jeho boku dále Antonín Schneider, vzorný učitel z Hrušovan a Václav Vobořil, rektor v Roudnici. Mezi instrumentalisty, kteří zde účinkovali, nalezneme i jméno Vranického syna Antonína (u druhých houslí) a po boku italských operních hvězd zde vystoupily i dvě Vranického dcery: sedmnáctiletá Karolína, pozdější sólistka berlínské opery, a teprve desetiletá Anna. Tato dívenka se později pod jménem Krausová stala jednou z nejuznávanějších zpěvaček své doby.

Roku 1811 také přichází rána, která těžce dolehla i na Františka Maxmiliána Lobkowitze. Rakousko, vyčerpané napoleonskými válkami, vyhlašuje hospodářský bankrot a následující měnová reforma znamená hotovou katastrofu pro knížecí pokladnu, beztak notně ztenčenou ředitelováním Františka Maxmiliána ve Vídeňské divadelní společnosti, jejíž schodky bohatě dotoval z vlastních zdrojů.
Na jeho majetek je uvalena nucená správa a kníže posléze v roce 1813 natrvalo opouští Vídeň. Je znechucený nejen finančními problémy, ale i intrikami kolem divadel a poměry v hlavním městě. Uchyluje se na své milované Jezeří. Nezažije už tak velkolepé slavnosti pořádané ve Vídni v letech 1814 – 1815 při příležitosti „Vídeňského kongresu“. Ve Vídni však zanechává Antonína Vranického, kterému předává vedení hudebního nakladatelství. My si však tato rokování všech panovníků vítězných mocností i řady diplomatů můžeme na závěr připomenout velkou charakteristickou symfonií za mír s Francouzskou republikou od Pavla Vranického.

Antonín Casimir Cartellieri

Když Franz Maxmilian Lobkowitz přijal do svých služeb roku 1796 Antonína Casimira Cartellieriho, byl to vedle Antonína Vranického a Antonína Krafta, další Antonín, který si přes své mládí získal značný respekt a kapele tak kromě svých skvělých schopností také dodával patřičný lesk.
Cartellierimu bylo tehdy teprve čtyřiadvacet, ale měl už za sebou docela pohnuté osudy. Jeho tatínek, známý italský tenor a maminka, která pocházela z Rigy a později se proslavila v Královské opeře v Berlíně, sice udělali oba slušnou kariéru, ale manželství se jim moc nepovedlo. Když se rozvedli, bylo Antonínovi Casimirovi teprve 13 a musel se o sebe nějak postarat. V 19 letech se na něj usmálo štěstí a do svých služeb ho přijal hrabě Oborský. S ním zažil také své první úspěchy v Berlíně a později ve Vídni. Obrovský úspěch mělo jeho oratorium Gioas re di Giuda, které zaznělo poprvé roku 1995 na stejném koncertě, na kterém ve Vídni poprvé vystoupil veřejně Beethoven jako klavírista.

Ve Vídni se s ním také seznámil František Maxmilián Lobkowitz a angažoval ho ve své kapele vedle Antonína Vranického jako druhého kapelníka, s povinností skládat, dirigovat, vyučovat zpěv a účastnit se představení jako houslista. Povolání Lobkovického kapelníka mu přineslo nejen profesní spokojenost, ale poznal zde také svoji budoucí ženu, Franzisku Kraftovou, dceru violoncellového virtuosa, skladatele a jeho kolegy z Lobkovické kapely Antonína Krafta.
O kapele, která měla mezi svými stálými členy virtuosy formátu Krafta, Vranického či Cartellieriho, se brzy začalo vyprávět. Mezi její nejslavnější představení patří i první mimovídeňské provedení Haydnova „Stvoření“. Pod vlivem Františka Maxmiliána Lobkowitze bylo toto veleúspěšné dílo uvedeno i v Roudnici a na Jezeří, ještě v témže roce jako Vídeňská premiéra. Kníže Lobkowitz dokonce nechal dílo přeložit do češtiny a to vyvolalo snad ještě větší poprask.
Slavné Haydnovo oratorium, zpívané v národním jazyce a navíc v jedné z  hlavních rolí sám kníže Lobkowitz! Tato zpráva dolétla až do Prahy a vyvolala hotové pozdvižení mezi pražskými vlastenci.
Alois Jirásek ji zvěčnil ve svém románu F. L. Věk. Doktor Held se tam potká s P. Vrbou a dají se do řeči:

„Chtěli by být dnes tam, kde oni by taky chtěli být.“
„Já? A kdepak?“
„Na muzikální akademii.“ Held se čtverácky usmál.
„Já?!“
„Oni, a chtěli by slyšet pravého knížete, jak veřejně zpívá česky.“
„Doktůrku..“
„Rafaela zpívá a snad v tuto chvíli.“
„Jakého Rafaela a který kníže, jaký kníže?“
„Archanděla Rafaela, kníže Lobkovic, František, vojvoda roudnický. Ta muzikální akademie, aby věděli je dnes na zámku, kníže sám zpívá.“
„A řekli že..“
„ Česky, ano; dávají tam z jeho vůle Haydnovo oratorium „Stvoření světa“, vědí, a s českými slovy, s českým textem.“
„Ah! A jak to vědí?“
„Psal mě Cartellieri, knížecí kapelmajstr, psal mě před třemi dny a zval mě, známe se odtud z Prahy, z divadla; měl jsem tam přijet. Byl bych jel, rád, to vědí, zvlášť když je to takhle, všechno česky, a muzikališ by taky za to stálo. Cartellieri je chlapík, sám komponist, kolik oper složil, kapelu má znamenitou, kníže to vědí, na groš nekouká, v služebnictvu a v hausoficírech má znamenité muzikanty a zpěváky. Sám znalec muziky a pěkně zpívá“.
„A všecko česky“

„Ano a orchestr znamenitý: Vranický mladší, Kraft tatík i syn, ty znám, a ostatek všecko dobrý muzikant, jak Cartellieri píše. Sehrají všechno„.
Antonín Casimir Cartellieri se dožil pouhých 35 let, ale zanechal po sobě 4 oratoria, 7 oper a zpěvoher, 4 symfonie, mše, moteta, a řadu komorních skladeb a koncertů a mnohé z nich uvedla právě Lobkovická kapela. Některá navazují na styl vídeňských klasiků jako např. kánon „Oh come lieto in seno“ z opery „Il segreto“, který byl mylně připisován Mozartovi, jiná míří do nového světa romantismu, rozhodně se jim nedá upřít osobitost.

Ján Josef Rösler

Jako lobkovický kapelník bývá též zmiňován rodák z Bánské Štiavnice Ján Jozef Rösler, jen o rok starší vrstevník Cartellieriho. O jeho životě nevíme mnoho, ale princ Lobkowitz ho musel znát z Prahy. Zde totiž v letech 1797-1799 zastával místo ředitele orchestru pražské opery. Byl tehdy znám jako skladatel pantomim, árií, uvedl několik oper, které později sklidily úspěch i ve Vídni. Jeho dílo ještě čeká na své znovuobjevení, ale o tom, jak zněla hudba z jeho snad nejslavnější opery Elisene, princezna bulharská nebo pantomimy Kouzelný roh (Il cornetto magico či Zauberhörnchen), by si měl umět udělat každý návštěvník letošního hudebního léta v Jezeří.

Rösler psal své písně i opery nezřídka ve třech jazycích - německy, italsky a česky a uměl si dobře pohrát s vtipnými tématy a divadelně je prodat. Skvěle ale uměl zhudebnit i témata vážná ba romantická. Renomé získal nejen jako skladatel scénické hudby, ale i jako klavírní virtuos. O jeho kvalitách vypovídá i fakt, že jeho klavírní koncert D Dur byl přes 100 let pokládán za Beethovenovu kompozici.

Nahrávky některých jeho písní a smyčcových kvartetů jsou bohužel jediné, které z jeho početného díla existují.
Ján Rösler sám sepsal seznam svých skladeb. Je to knížečka se 117 stranami a obsahuje řadu původních děl, ale i přepisy mnoha Mozartových skladeb pro 1 nebo dvě cembala či fortepiana, které byly tehdy v Čechách opravdu kultovně oblíbené. Pozornost by jistě zasluhovala i jeho tiskem vydaná Kantáta na smrt Mozartovu, stejně jako četná scénická i duchovní díla. Na jejich nahrávky si však ještě musíme počkat. Na závěr tedy alespoň finále ze smyčcového kvartetu č. 1, op. 6. nahrané Stamicovým kvartetem.